Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem

Přemýšlela jsem o tom, jestli na tuhle knížku vůbec mám psát "recenzi", protože je to vlastně klasika a mně se o starších, klasických, pro všechny známých knihách hodně špatně píše. No jenže stalo se to, že tahle knížka pro mě byla tak nejasná a nesmyslná, že mě to donutilo si o ní a autorovi zjistit něco víc a tyto informace si samozřejmě nechci nechat sama pro sebe.

Našla jsem na internetu docela zajímavou diplomovou práci, která se právě Alence a jejímu autorovi věnuje. Zaujala mě informace, že Lewis Carroll trpěl na záchvaty migrény a epilepsie a zároveň byl vášnivým kuřákem marihuany. Upřímně, mě to vůbec nepřekvapuje a myslím si, že to dost vysvětluje nesmyslnost celého příběhu. Mně osobně přijde především první část knížky jak kdyby autor složil příběh z různých nesmyslů, které ho zrovna napadly při jednom z jeho záchvatů nebo při drogovém opojení. Prostě je nějak splácal dohromady, na konec napsal, že se Alenka probudila ze sna a tím to bylo všechno omluveno.

Zároveň byl ale Lewis Carrol matematik a do knihy prý zakomponoval matematicko-logické postupy. Autorka výše zmíněné práce píše, že ona sama to v té knize nevidí, ale její přítel, který je také matematik, prý ano. To mě velice zaujalo a pokud o tom někdo něco víte, knížku jste třeba četli a taky jste tam tyto postupy viděli, tak mi, prosím, napište do komentáře. Opravdu mě to moc potěší a ačkoliv (nebo možná právě proto, že) mě příběh o Alence nezaujal a jako takový mi nic nedal, toto mě velice zajímá.

Moji oblíbení knižní youtubeři

Tento článek jsem prostě musela sepsat, protože objevení booktuberů bylo pro mě naprosto zásadní :-D Ano, nepřeháním. Sledování videí o knihách mi hodně rozšířilo obzory a ještě posilnilo moji vášeň pro čtení. Také jsem díky tomu založila blog a mám v plánu i natáčet vlastní videa. Takže tímto moc děkuji všem, kteří pro mě byli takovou inspirací, máte za to alespoň místečko v tomto článku.

Erasmus: Jednodenní Edinburgh

Poslední únorový den jsem se vydala do skotského hlavního města Edinburghu. Kamarádka cestovatelka povídala, že mi na něj stačí jeden den, tak jsem tedy letěla brzy ráno tam a večer zpět. Letenka z Dublinu mě stála necelých 20e. Noc před odletem jsem nespala, protože trpím strachem, že zaspím, když potřebuji vstávat brzy. Takže jsem jela nonstop a prospala jsem celý let. Ten trvá z Dublinu asi 40 minut, což je pohoda.

Jojo Moyes: Poslední dopis od tvé lásky

Moje první kniha od této autorky a určitě ne poslední. Jsem moc ráda, že jsem začala zrovna touto knížkou, protože mi bylo velice blízké novinářské prostředí, ve kterém se příběh částečně odehrával. Musím přiznat, že jsem měla asi do poloviny knihy problém se začíst. Střídají se zde tři dějové linie, které se nakonec spojí v jednu, ale začátek je díky nim velice zmatený. Až jsem občas netušila, kterou část vlastně čtu. Kdyby byla nějak výrazněji oddělená doba 60. let minulého století, bylo by to určitě pro orientaci v knize lepší. Já jsem si pořád připadala, jak kdybych četla o moderní době, chování postav nebylo až tolik rozdílné od dneška. S tím si mohla autorka trošku pohrát.

Druhá polovina knížky už byla velice napínavá a nemohla jsem se od ní odtrhnout. Milostný příběh mě úplně pohltil. Po prvním spíše negativním dojmu, si tedy u mě knížka vylepšila reputaci a nakonec musím říct, že příběh byl nádherný, i když složitý a až neuvěřitelně paradoxní. Prozradím, že já jsem byla z toho, jak se příběh vyvíjel, velice smutná. Čímž vám neprozrazuji nic navíc, jelikož každý to může vnímat úplně jinak. Hltala jsem tedy sice každé autorčino slovo, ale příběh na mě doléhal a bylo mi docela těžko. Radím vám, pokud jste taky tak citliví, jako já, abyste tuto knihu četli ve chvíli, když máte na blízku někoho, koho milujete. Bude vám tak rozhodně o dost líp.

Každá kapitola začínala korespondencí mezi různými muži a ženami, což mě tedy až do té doby, než jsem si přečetla poděkování na konci, mátlo. Ale když jsem pochopila, jak to (ne)souvisí s příběhem, tak mi to připadalo velice zajímavé. Především proto, že ta korespondence nebyla smyšlená, ale opravdová a přesně taková, jak mezi dvojicemi proběhla.

Erasmus: Měsíc v Dublinu

Už déle jak měsíc jsem na Erasmu v Dublinu, tak jsem si řekla, že je na čase napsat další článek o tom, čím mě Irové a Irsko samo neustále překvapují :-) Možná se tu zopakuje něco z minulého článku, tak mě omluvte, já ale prostě pořád některé věci nedokážu pochopit...

Jeffery Deaver: Lincoln Rhyme - Sběratel kostí

K této knížce jsem se dostala úplně nechtěně někdy před Vánoci. Vím o ní, už jsem na ni dřív koukala, ale já moc detektivky nečtu a ani anotace mě nezaujala. Pak ale měli na Alza.cz akci, že si kdokoliv během určitého času mohl tuto knihu ve formě e-knihy stáhnout zadarmo. Knížka zdarma! Co na tom, že detektivky nejsou můj nejoblíbenější žánr a že se e-knihám bráním? Prostě jsem si ji stáhla. V lednu jsem dokonce zjistila, že je jednou ze 100 nejlépe hodnocených knih na Databázi a hodí se mi tedy do výzvy. Jedná se o první knihu série o 11 dílech od amerického autora Jefferyho Deavera.

Nedostatek knih na Erasmu v Irsku a touha po tom, odškrtnout si další políčko ve výzvě, mě donutili začít ji číst. Než budu psát o knize samotné, musím říct, že se mi zalíbilo číst v „e-formátu“. Čtečce ale stále na chuť nepřicházím, tu si kupovat nebudu, naprosto mi vyhovuje číst si e-knihy z tabletu.

Tak a už konečně ke knize! Přiznám se, že ač detektivky nevyhledávám, tak mi asi tento žánr sedí. Mojí první detektivkou byla kniha Muži, kteří nenávidí ženy, druhou je tedy Sběratel kostí. Knížka mě zaujala už od první stránky a od té chvíle jsem se od ní nemohla odtrhnout! Sice mi trvalo pár dní, než jsem ho dočetla, ale to jen proto, že jsem měla hodně povinností do školy a ke knížce jsem se bohužel nedostala. Byla ale natolik napínavá, že jsem u ní několikrát v noci i usnula, protože jsem prostě chtěla přečíst ještě kousek, ještě kousek a ještě jeden kousek… ale ono to někdy už ve dvě ráno prostě nešlo.